Rubriky
Symposia

Sapere aude – charakter a kritické myšlení

Slibem nezarmoutíš. Někteří organizátoři kurzů kritického myšlení vám rádi slíbí, že hned po absolvování víkendového školení z vás bude úspěšný, kriticky myslící člověk. Zkušenosti ukazují, že velmi pravděpodobně nebude. Alespoň ne z každého a rozhodně ne za víkend. Kromě znalosti metod, které se v takovémto víkendovém kurzu učí, totiž k úspěšnému používání kritického myšlení potřebujete něco navíc, především motivaci k přemýšlení, některé charakterové vlastnosti, vědomosti z příslušného oboru a zkušenosti z uplatňovaní KM v praxi.  Ale abychom krátkodobé kurzy úplně nezavrhovali, jejich výhodou je alespoň to, že u některých účastníků probudí zájem zabývat se dál přemýšlením o svém myšlení (metakognicí).

Pojďme se seznámit s  charakterovými vlastnostmi, bez kterých se žádný kritický myslitel neobejde.  Těmto vlastnostem se říká epistemologické ctnosti. Epistéme ve starém Řecku znamenala opravdové vědění, na rozdíl od pouhého mínění (doxa). Jako epistemologie se dnes označuje filozofická disciplína, která se zabývá lidským poznáváním. A ctnosti, jak už od Aristotela víme, jsou vypěstovaný a navyklý sklon k dobrému jednání. Jednoduše řečeno, pokud má někdo přistupovat ke světu s kritickým myšlením, potřebuje k tomu mít vypěstované a navyklé sklony – epistemologické  (poznávací) ctnosti.

Jaké jsou ty nejdůležitější ctnosti, které potřebuje kritický myslitel? Za prvé je to nepochybně zvědavost. Motivace dopátrat se odpovědi na nejčastější otázku všech dob: Proč? Rozhodně pomáhá skeptický (nikoli negativní) přístup k informacím. Nebrat hned první vysvětlení za definitivní. Za třetí pracovitost, zarputilost, trpělivost a sebekontrola. Schopnost vydržet u nějakého problému tak dlouhou dobu, jaká je nutná k jeho řešení. Nepochybně je potřebná i určitá úroveň inteligence. A v neposlední řadě odvaha. Pokud už mám svůj odůvodněný názor, nesmím se bát se za něj postavit. Na druhou stranu ale potřebuji také schopnost odstupu a sebereflexe, které mi umožní uznat, že jsem se zmýlil, nebo že konkurenční názor je lepší než můj.

Tady je, zajisté ne vyčerpávající, seznam epistemologických ctností kritického myslitele:

  • Zvědavost. Motivace. Sebemotivace. Chuť se učit, zlepšovat. Vnímavost k otázkám.
  • Nezávislost myšlení.
  • Nezaujatost. Otevřenost a objektivita.
  • Sebekontrola. Pracovitost. Vytrvalost. Pečlivost. Trpělivost.
  • Odvaha stát si za rozumným názorem.  Nebát se dělat chyby.
  • Tolerance. Respekt k jiným názorům.
  • Intelektuální poctivost. Skromnost.

Pokud máte obavu, že některou z těchto ctností nemáte, nezoufejte. Už od starých Řeků víme, že ctnosti se dají naučit, vypěstovat, vychovat. Ale pozor, nedají se našprtat. Stejně jako se nikdo nenaučí jezdit na kole pouze čtením  knížky o cyklistice, tak ani epistemologické ctnosti se nedají získat bez jejich praktického používání.  Říká se, že trénink je všechno. I květák je jen dobře vycepované zelí.  Řiďte se heslem, které napsal už sto let před naším letopočtem Horatius a o skoro devatenáct století později zopakoval Immanuel Kant. Sapere aude, nebojte se přemýšlet!

Rubriky
Symposia

Co je kritické myšlení?

Co vlastně je to kritické myšlení, o kterém tak často slyšíme? Nejde nám o přesnou vědeckou definici, jde o to, abychom jasně chápali, o čem tu budeme mluvit. Bohužel totiž platí, že co autor, to trochu jiné chápání toho, co je kritické myšlení.

Kritické myšlení je schopnost vytvořit si vlastní názor, založený na odůvodněném přesvědčení a schopnost jeho zdůvodnění a argumentace.

Trochu složité? Tak jednodušeji. Nejdříve ze všeho se pojďme zbavit negativního vyznění českého slova „kritické“, které evokuje podezřívavý až nepřátelský přístup. Původní řecké slovo (kritikos) takto negativní význam nemá, znamená prostě posuzování, hodnocení. Kritické myšlení je hodnotící myšlení, snaha vytvořit si co nejobjektivnější, nejpravdivější představu o tom, co se děje kolem nás.  Kritické myšlení nám umožňuje položit (si) správné otázky, zjistit si správné informace, správně pochopit jejich obsah i souvislosti a také si všimnout i toho, co v celkovém obrazu chybí.  Učí nás objektivně tyto informace zhodnotit, rozlišit pravdivé informace od nepravdivých, nebo alespoň důvěryhodné od nedůvěryhodných a na jejich základě si vytvořit vlastní názor, který je opřený o důkaz, který je co nejpravdivější, nebo alespoň co nejpravděpodobnější. Kritické myšlení zahrnuje i schopnost tento názor argumentovat a diskutovat o něm. Kritické myšlení není to samé jako řešení problému, je ale jeho důležitým předpokladem. Pomáhá nám vytvořit si vlastní přesvědčení, vlastní názor na svět, konfrontovat jej s názory živých (v reálném světě, či na internetu) či dávno mrtvých (ve vlastní či obecní knihovně).

Dnešní svět je složitý. Kriticky myslet proto není jednoduchý úkol. V obrovských hromadách informačního sena hledáme drobné jehly. Tyto kupy obsahují nejenom pravdivé, ale i nepravdivé informace, které je často těžké rozlišit. A aby toho nebylo málo, musíme si umět poradit i s některými vlastnostmi našeho mozku, které nám naši snahu o objektivní poznání občas pořádně komplikují. Můžeme se proto zeptat, zda jsme při složitosti dnešního světa, obrovském množství informací a vnitřních omezeních našeho kritického myšlení vůbec schopni?

Hodně to připomíná věčnou otázku, zda jsme schopni svobodné vůle. Přestože se mnozí filosofové domnívají, že je svobodná vůle nemožná a že jsme zcela determinováni evolucí, výchovou a vnějším prostředím, rozumná odpověď zní, ať je pravda jakákoli, že musíme jednat tak, jako by svobodná vůle existovala. Protože na tom je založena morálka, kultura, právo, a tím i fungování každé lidské společnosti. Podobná bude i naše odpověď na otázku možností kritického myšlení. Kriticky myslící člověk si musí být vědom vnějších vlivů i kognitivních omezení svého myšlení, a přitom být schopen přemýšlet a diskutovat o faktech, názorech, důkazech, hodnotách argumentech a opodstatněných pochybnostech.

Zbývá praktická otázka, zda a jak se dá kritické myšlení naučit. Odpověď na ni nebude úplně jednoduchá. Někteří autoři uvádějí příklady úspěšných kurzů kritického myšlení z celého světa, jiní stále pochybují o tom, zda se kritické myšlení vůbec dá naučit.

Nemůžeme rezignovat na snahu naučit (se) kritickému myšlení jen proto, že se ukazuje, jak je to složité. Kritické myšlení je nezbytnou dovedností budoucnosti a je třeba se na to začít připravovat. Především se to týká současných i budoucích žáků a studentů. Zvládneme-li je vychovat k zvědavosti, motivovat k přemýšlení, vést je k poznávacím ctnostem, naučit je metody kritického myšlení spolu se zvládáním argumentace a svobodné diskuse, budou mít nejenom větší šance dosáhnout úspěchů ve studiu i v životě, ale snad budou mít také schopnost poradit si s nenávistnými konflikty na internetu a možná časem i oživit naši chřadnoucí demokracii.

Rubriky
Symposia

Mýty o kritickém myšlení

Mýty jsou příběhy, které se tváří, že něco objasňují, ale nepředkládají žádné věrohodné důkazy. Mýty se bohužel nevyhýbají ani našemu tématu kritického myšlení.

Mýtus č.1 – Kritické myšlení je to samé co inteligence, tak proč se s ním nějak zvlášť zabývat    

Jak už název napovídá, kritické myšlení je součástí inteligence. Jako inteligence se označuje celková kapacita našeho myšlení.  Obsah kritického myšlení je ale užší a specifičtější. Je to schopnost zhodnotit informace a vytvořit si vlastní co nejobjektivnější názor.

Vysoká inteligence nikomu nezaručí, že bude mít zároveň dobré kritické myšlení. Nezvládnutí kritického myšlení totiž dokáže výhody vysoké inteligence zcela eliminovat. Ukazují to příklady mimořádně inteligentních lidí, kteří prokázali překvapivě nízkou schopnost kritického myšlení.  Nejznámějším příkladem je dvojnásobný (!) nositel Nobelovy ceny Linus Pauling, který propagoval užívání vitamínu C jako univerzálního léku na téměř všechny choroby, včetně rakoviny. Svůj názor nezměnil ani poté, když po dlouhých letech užívání vitamínu C sám umíral na rakovinu. Pro další příklady nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na mediální vystupování některých našich držitelů akademických titulů v době koronavirové krize.

Proč vysoká inteligence neznamená automaticky dobré kritické myšlení? Protože máme tendenci přiklánět se k nějakému názoru na svět, náboženskému, morálnímu nebo politickému přesvědčení a toto přesvědčení se stává základem našeho dalšího uvažování. K novým informacím přistupujeme s předem vytvořeným názorem. A když nám náš někdo napadne, jsme připraveni jej bránit zuby nehty, bez ohledu na objektivitu. Dokážeme jasně vidět slabá místa v názorech a argumentech našich oponentů, ale jsme velmi slabí v hledání chyb v našich vlastních názorech a argumentech. Platí tu biblické „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?


Mýtus č. 2 K  zvládnutí  kritického myšlení se stačí naučit několik jednoduchých dovedností

Už jste slyšeli, že stačí zvládnout několik jednoduchých triků a hned budete skvělým kritickým myslitelem?  No nebudete. Geniální fyzik Richard Feynman by to nazval „kargokultickým“ kritickým myšlením. Během 2. světové války domorodci v Melanésii sledovali, jak neustále přistávají letadla se skvělým nákladem (cargo), zjevně dary od nějakého vzdáleného božstva. Když však američtí vojáci po válce odešli, letadla najednou přestala přilétat.  Domorodci usoudili, že je to tím, že božská letadla nemají kde přistát.  Ušlapali proto „přistávací dráhu“, z bambusu postavili „řídící věž“, včetně bambusové „antény“, nasadili si sluchátka z kokosových ořechů a čekali na přílet letadel. Možná čekají dodnes. Jak napsal Feynman: Udělali všechno dobře. Forma byla naprosto správná. Jenže to nefunguje.

Někteří odborníci stále pochybují o tom, zda se vůbec dá kritické myšlení naučit. Argumentují přitom i negativními zkušenostmi s  rychlokurzy  „za víkend kritickým myslitelem“, které se zaměřují pouze na výuku metod kritického myšlení. Tyto kurzy mají minimální efekt, protože pomíjejí další nezbytné předpoklady kritického myšlení, jako je motivace, inteligence, epistemologické ctnosti a také vědomosti z příslušného oboru a schopnost je využít v praxi.


Mýtus č. 3 Kritické myšlení je univerzální dovednost, na vědomostech už proto nezáleží

Kritické myšlení opravdu není desítka klíč, který se hodí jen na jeden rozměr matice. Je to spíš švýcarský nůž, se kterým se dá dělat spoustu věcí. Někdo si s ním sotva uřízne salám, šikovný chirurg by vám s ním dokázal odoperovat slepé střevo. Vy to ale doma nezkoušejte!  Protože na to samotný nástroj nestačí. Potřebujete motivaci, inteligenci a charakter (slušný chirurg se vám nezačne štourat nožem v břiše, dokud bude alespoň malá šance dostat vás do nemocnice) a hlavně potřebujete pořádné množství znalostí a zkušeností z příslušného oboru. Daniel Willingham zcela zpochybnil představu, že kritické myšlení je univerzální dovednost, díky které si poradíte s každým problémem. Pokud nemáte v příslušném oboru dostatečně hluboké znalosti, samotná znalost metod kritického myšlení vám k lepšímu výsledku nepomůže. A co je ještě horší, kritické myšlení se mezioborově přenáší velmi těžko. Proto je nutné jej učit a trénovat na konkrétních problémech z určitého oboru, nebo školního předmětu.


Mýtus č. 4 – Každý z nás se musí stát vědcem a samostatným kritickým myslitelem

Konečně posledním (last but not least) z dnešních mýtů kritického myšlení je představa, že každý z nás musí být vědcem, samostatným a bdělým odhalovatelem misinformaci a dezinformací. A pokud jím nejsme, pokud podléháme chybám, je to jenom naše vina. Tak ale nemůže fungovat žádná společnost. Koronavirová krize by snad mohla být dostatečným varováním před podobným individualismem. Nemůžeme přece žít s představou, že si úplně každou informaci musíme důkladně ověřovat, protože nás chce každý napálit. Lepším řešením je kombinace vlastního kritického myšlení a komunikace, dialogu a spolupráce s ostatními lidmi. Což se ale, stejně jako kritickému myšlení, musíme nejdřív naučit.

Rubriky
Symposia

Ztracené umění demokratické diskuse

Profesor Harvardské university Michael Sandel ve skvělé přednášce pro TED.com říká, že naší společnosti „cosi“ podstatného schází.

Odkaz na zhlédnutí videa: www.sandel.cz

To „cosi“ je otevřená diskuse o hodnotách, které se skrývají za osobními, společenskými a zejména politickými rozhodnutími.
To bylo inspirací projektu otevřených diskusních večerů, čerpajících z nejúspěšnějších přednášek v historii harvardské university: Justice: What’s The Right Thing To Do? S Michaelem Sandelem.

Rubriky
Symposia

Co znamená Symposia?

Wikipedia, resp. internetový slovník Wiktionary o pojmu Symposium říká:

  • Konference nebo jiné setkání zasvěcené diskutování nějakého problému, při němž účastníci často přednášejí prezentace
  • (ve starověkém Řecku) Pijácká party, často spojená s intelektuální diskusí

Naše představa symposií je na hony vzdálena první definici, tedy konferenci střízlivých odborníků přednášejících nudné přednášky s cílem získat další body pro budoucí akademický titul. Ale ani opilecká party neodpovídá (úplně) naším představám

Česká verze Wikipedie naštěstí přináší ještě další vysvětlení:

  • Symposion (řecky συμποσιον, latinsky 
    Symposium) je literární žánr antické literatury využívající motiv fiktivní hostiny, během níž nebo na jejímž závěru účastníci proslovují řeči na určité zvolené téma. Námětově jsou proto symposia velmi rozmanitá a řazením epizod a témat mohou být velice volná. Klasickými autory tohoto žánru jsou Platón, obvykle pokládaný za jeho zakladatele, a Xenofón. Hlavními přednostmi žánru jsou spojení epického a explicitně naučného prvku a možnost vážná témata prokládat odlehčujícími prvky (např. žerty nebo téměř prostoduchými poznámkami) a učinit je tak čtenářsky přijatelnějšími.

A to je náš ideál. Neformální a demokratická diskuse. Způsob, jak proniknout k podstatě věcí jinou cestou, než je běžná výuka na školách. Možnost svobodně diskutovat o tématech, která zajímají každého a která se dotýkají těch nejosobnějších hodnot.